Kázání

20.04.2025, Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, evangelium Jan 20,1-18, otec Jiří

Před nějakou dobou jsem večer už za tmy vyrazil na procházku, abych si užil čerstvého vzduchu a zároveň se pomodlil růženec. Když jsem se pomalu vracel, byly ulice docela prázdné. Najednou vidím, jak jde proti mně nějaká starší paní s hůlkou. Oslovila mě, jestli bych jí pomohl odemknout tlačítkový mobil. Byl jsem zprvu překvapený její důvěrou v cizího muže, kterého večer za tmy náhodně potkala na ulici. Potřeboval jsem chvilku, abych přišel na to, jak ten mobil odemknout, aby mohla zavolat dceři. Mezitím paní začala docela nahlas nadávat na moderní techniku. Pak začala nadávat na sousedy a stěžovat si, že jí nikdo nepomůže a že ji všichni nenávidí. Snažil jsem se ji trochu uklidnit, ale moc úspěšný jsem nebyl. Alespoň jsem jí vysvětlil, jak může zavolat dceři. Nakonec si začala stěžovat i na dceru, že ji nemá ráda a nepomáhá jí. Alespoň mi paní krátce poděkovala za pomoc a odešla do blízkého vícepodlažního domu.

Byl jsem po tomto setkání dost zaražený tím, kolik hněvu se může nashromáždit v duši člověka, který možná už za krátkou dobu bude stát před Bohem tváří v tvář. Kontrast mezi její důvěrou v cizího kolemjdoucího a vyřčenou nenávistí vůči sousedům i nejbližším souvisel podle mého soudu s tím, že paní byla pokročilého věku a zřejmě trpěla lehčí formou stařecké demence. Možná si v sobě nesla nějaké hluboké zranění, které ji vedlo k tomu, že svou bolest musela vykřikovat ven. Kolik takových lidí potkáváme, kteří se dusí hněvem, nenávistí, negativními emocemi, a šíří to všechno kolem sebe jako nebezpečný virus! Bohužel se tento virus rychle šíří mezi politiky zodpovědnými za fungování státu a samospráv, ve většině médií a na sociálních sítích. A nevyhneme se tomuto viru ani v církvi.

Člověk, který se ocitl ve spirále hněvu, zlosti, nenávisti, je v nebezpečí, že v sobě udusí každý plamínek naděje na změnu k lepšímu. Uzavírá se v beznaději a uzavírá dveře budoucnosti nakonec i mladší generaci, jak to popisuje melancholicky laděná píseň „Stánky“: „Jen zahlídli svět – maj na duši vrásky, tak málo je, tak málo je lásky, ztracená víra hrozny z vinic neposbírá.“

Prožíváme Slavnost Zmrtvýchvstání Páně v Jubilejním roce, v jehož středu září ctnost NADĚJE. Jak dát znovu rozhořet světlu velikonoční naděje uprostřed světa, ve kterém má mnoho lidí na duši vrásky? Papež František zdůrazňuje, že naděje se rodí z lásky (srov. Spes non confundit 3). Zkušenost, že jsem milován(a), ve mně probouzí naději, která je spojená s touhou po dobru a s očekáváním dobra. Láska je síla, která našemu životu otvírá nové obzory. Láska probouzí k novému životu. Dává našemu životu novou kvalitu. Skutečná láska probouzí ve vztazích mezi lidmi vzájemnou důvěru, boří zdi zloby a nenávisti, odpouští křivdy, obvazuje rány na duši.

Naděje, která se rodí z lásky, má svůj počátek v tajemství Velikonoc. Bůh nás skrze smrt a vzkříšení svého Syna uvádí do tajemství své lásky a otvírá našemu životu úplně nové obzory. Naše naděje může růst, když vzkříšeného Pána necháme vstoupit do našeho života, aby se nás dotknul svou láskou.

Učedník Jan a Marie Magdaléna patří k prvním, kteří udělali tuto zkušenost. O Janovi se kromě informace, že byl lepším běžcem než Petr, nedozvídáme tolik, kolik bychom si asi přáli. Po tom, co vstoupí do hrobky, vidí tam jen složenou roušku a pruhy plátna. A pak o něm zazní pouze jedna krátká a výstižná věta: „Viděl a uvěřil.“ Pohled do prázdného hrobu stačí Janovi, aby uvěřil, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Tady nejde jen o to, co vidí Jan svýma očima, ale o to, co vidí svým srdcem. Jeho srdce naplněné láskou k Ježíši mu otvírá bránu víry, že jeho Pán a Mistr žije. Protože následoval Ježíše až na Golgotu a stál u jeho kříže až do okamžiku jeho smrti, zakouší při pohledu na prázdný hrob světlo naděje. Najednou si uvědomuje smysl Ježíšových slov a zaslíbení. 

Podobné je to u Marie Magdalény. A přesto jiné. Její srdce je plné žalu a bolesti nad Ježíšovou smrtí. Pláče, protože ztratila někoho, koho milovala. A nyní je i mrtvé Ježíšovo tělo pryč. Marie už ničemu nerozumí, je úplně v koncích. Hledá zoufale Ježíšovo tělo, ale marně, protože ho hledá v minulosti, mezi mrtvými. I my často tápeme v naší minulosti, ve hrobech našich selhání a výčitek vůči sobě nebo našim bližním, že se nic nezměnilo k lepšímu. Zůstáváme u své minulosti, u svých hříchů, namísto abychom obrátili svůj zrak ke Kristu.

Marie se obrací a vidí Ježíše. Přesto ho ještě nepoznává. Je příliš ponořená do svého smutku, do své beznaděje. Ale pak stačí jediné Ježíšovo slůvko: „Marie!“ Slůvko, které jde od srdce k srdci. Ježíš Marii nedává kázání o svém vzkříšení, ale pouze vyslovuje její jméno. Jméno je vyjádřením důvěrného osobního vztahu. A v tom momentě se Marii rozzáří oči i srdce. Zaslechla slovo lásky, které otvírá nový obzor v jejím životě, slovo, které v ní probouzí novou naději. Slyší své jméno a uvědomuje si, že je zde někdo, kdo jí projevil svou lásku až do krajnosti.

A tímto způsobem roste velikonoční naděje – v osobním setkání se vzkříšeným Kristem, který Marii oslovuje jménem a kterému ona odpovídá svým osobním „Rabbuni“. Také dnes o velikonoční neděli volá Ježíš každého z nás naším jménem. Volá mě osobně, protože si mě od začátku mého života zamiloval. Volá mě mým jménem, protože si mě vyvolil, abych byl svědkem jeho zmrtvýchvstání. Jeho láska mě probouzí k novému životu. Právě o Velikonocích nás vzkříšený Pán jedinečným způsobem zve, abychom v síle jeho lásky nechali v našem srdci rozeznít naději. Zve nás, abychom naše příbuzné, přátele a ty, kteří nám jsou svěřeni, oslovili jménem a ukázali jim, že je máme rádi a že nám na nich záleží. Možná pak na jejich tváři rozpoznáme tvář vzkříšeného Krista.